Alternativní... - Draco I

Kráčel ulicí a nepoznával sám sebe. Jak se všechno změnilo… Jak se změnil on.

Bylo mu 22 a už nebyl dítě. Už nebyl ani puberťák. Už nebyl ani zamilovaný blázen. Už nebyl ani vrah. Už nebyl ani kouzelník.
Je to prostě všechno pryč a teď je z něj jen obyčejný londýnský občan.

Po válce bylo všechno jinak.
Kdo si myslel, že stačí, aby byl zabit Voldemort a začne kouzelné období prosperity, tak se zatraceně mýlil. Bylo to horší. Válka byla horší… Ale teď je pryč a dalo by se říci, že „období prosperity“ začalo. Ovšem ne pro něj. On byl mimo. Naprosto.
(vybral sis blbou stranu, kámo, tak za to plať)
Vždy si vybíral špatně.
Možná o věcech jen málo přemýšlel. Kdysi. Prostě jednal. Pak za to platil.

„Kolik?“

Byl v jedné z těch ulic. Oslovil ho nějaký prošedivělý chlap. Nejdříve mu nedošlo, co myslí, ale pak…
No to tedy ani náhodou!
Odešel svižným krokem.
Možná je na tom špatně, ale takhle by se nikdy neponížil. To radši chcípne… Malfoyovská hrdost. I když už se ani nedalo říci, že je vlastně Malfoy.

Tam to něco znamenalo. Tenkrát.
Tady to neznamená nic. Teď.

Byl nikdo.

Když kráčel po školních chodbách, byl sebevědomý a šťastný. Patřil mu celý svět. Arogantní myšlenka. Jenže to byla pravda. Každý ho znal. Ne všichni ho měli rádi či obdivovali, ale znali ho. Byl prostě někdo. Draco Malfoy. Draco. Malfoy. To byl on. Jeho jméno bylo pojmem.
Když kráčel podzemními chodbami, tak se hrbil, protože měl strach. Dělal, že neexistuje. Bál se Temného pána a ještě teď se občas budí s výkřiky. Nebylo to nic pěkného… Nechce na to vzpomínat.
Když kráčel po boku lidí z Fénixova řádu, bylo to lepší. Vzrušující. Svým způsobem.
Ty pocity zmizely, když udělal jisté rozhodnutí.
A když chodil sem a tam v malé cele, bolelo to. Ztráta svobody bolí.
Uvědomit si, že člověk udělal chybu, bolí.

Teď byl tady a cítil, že něco v něm umřelo. Těžké vrátit se do normálního života, když nikdy normální život nežil.

Živořil.
Ale neměl na výběr.
Už nebyl… tím, čím byl prve.
Teď byl jen obyčejný londýnský občan.
Jedna ze ztracených duší.
Jeden z mnoha bývalých Smrtijedů.
Odsunut do světa bez kouzel.
Vyhoštěn.
Bez hůlky.
Sám.
S rozedřenýma rukama.

Už nebyl Malfoy.

Už byl jen nikdo.

Zrazený pitomec, který zradil.

Hloupé vzpomínky, myšlenky, a to všechno…

Nenáviděl se za to.

A nenáviděl…

Někdo do něj vrazil.

„Kam koukáš, idiote? Pitomí mudlové…“

****

To bylo na Londýně to nejhorší. Mudlové. Špinavá krev… Hnusilo se mu, že je teď de facto na stejné úrovni s nimi. Ponižující…
Spadl a s nadávkami se zvedal. Co si o sobě vůbec myslí? Vrazit do něj…

„Já? Jasně… Mám mít oči i vzadu, co?“

Angličan s hodně patrným přízvukem. Blond. Ne moc pohledný. Kostnatý. Hnusný kabát, který vypadal, jako kdyby ho někdo přejel náklaďákem. Dvakrát.
Někdo bez úrovně.
Mudla.

„Ehm… Ahoj? Možná byste nám mohl pomoc?“

Mudla nebyl sám. Postávala tam zrzavá holka. Zrzavá… Nesnášel zrzavé lidi.
A vedle ní byl ještě jakýsi kluk. Takový ten typ, kterého přelétnete očima a zapomenete na něj. Jako kdyby byl neviditelný… Snadno zapomenutelný…

„Nevím, proč bych to dělal,“ odpověděl Draco.

A uvědomil si, že zní arogantněji než za celý poslední půlrok. Možná to bylo tím, že dlouho s nikým nemluvil. Vyhýbal se rozhovoru. Měl chuť každému vynadat. Za to, co se stalo… Jo, ostatní za to nemůžou, ale obětní beránci jsou fajn.

„Jenom potřebujeme vědět, kde jsme. Prosím.“

Cože?
Jsou snad opilí?

„V Camdenu?“

„Kdeže?“
Ta zapomenutelná osoba poprvé promluvila.

Celkem vtipný hlas. Mudla, no.

„Londýn. Copak tu, krucinál, nikdo nepozná Londýn? Američany nikdy nepochopím…“ mudla s příšerným vkusem začal nadávat.

A vůbec… Ti lidi byli divní.

„Tys to věděl?“

Zrzka vypadala naštvaně. No… Byla sice zrzavá, ale… Nepůsobila jako mudla. Možná má něco z čarodějky…
Každopádně byla divná. Vůbec se mu nelíbila.
Nikdo z nich se mu nelíbil.

„Nejsem tak slepej jako vy dva.“

„Hej!“

„Jenže, jak jsme se tu vzali?“

„Tvou šikovností?“

„Tss…“

Nuda. Nuda. Nuda.
Ať se klidně pokoušou.
Mudlové…

„Já raději půjdu.“

„Díky,“ podivná zrzavá mu děkovala.

„Je za hodně… Už jsem měl být dávno někde jinde.“

Lhal.

„Tak promiňte, že jsme vás obtěžovali, pane…?“ omlouvala se ta holka.

Nechová se trochu… No… divně?
Divná…
Naprosto.

„Malfoy…“

Řekl jim svoje jméno.
Ani neví proč.
Vlastně… možná protože ho říci chtěl. Dlouho nikoho nezajímalo, jak se jmenuje. Dlouho byl nikdo. Ačkoliv jméno z vás osobnost ještě neudělá. A on tu svou dávno pozbyl.

„… pane Malfoyi…“ opakovala.

„Super! Úplně jako v Harrym Potterovi! To se tak jmenuješ odjakživa nebo ses nechal přejmenovat? To já jsem uvažoval, že se nechám přepsat na Severuse, ale rodiče mi to zakázali…“ ten s vtipným hlasem něco říkal.

Zněl dost nadšeně.

Ale…

Harry Potter?

Jak ho mohou znát? Jestli jsou mudlové… A pokud nejsou, tak odkud znají jeho… Že by to… Ne… To by neudělal. To by si nedovolil…

„Počkat… To vás poslal on?“

„Kdo?“

„Potter… Chtěl se mi vysmát, a tak vás poslal vás? To na něj sedí… Srab… Osobně by to nezvládl. Tak mu laskavě vyřiďte, že ať udělá cokoliv, tak mně je to jedno. Pořád zůstane tím, kdo zradil.“

Kdyby tak měl hůlku.
Potrestal by je…
Dal by jim co proto…
Ale takhle?
Je zranitelný.

A proč na něj tak zírají? Zrzavá s otevřenou pusou a ten malý vzadu se úplně klepal nadšením. Co se stalo? Jen ten v kabátu vypadal stejně zmateně jako on sám.

„To se tady už všichni zbláznili?“

„Jo. Přesně.“

„Bezva.“

Zírali na sebe ještě chvilku.

Co to má znamenat?

Ne, tohle vážně nemá zapotřebí.

Chce si z něj jen udělat legraci.

On nebo někdo z jeho přátel. Teda, z těch co přežili. Nebo možná Dracovi „přátelé?“. Rivalové? To je jedno… Tak hloupý není. Na okamžik ho zmátli, ale teď… Ne. Odejde.

Otočil se a bez jediného slova šel pryč.

„Hej! Počkej… Myslíš, že bys mohl… Víš, asi máme problém.“

Zrzavá se zřejmě nechtěla smířit s neúspěchem.

Ale on nemohl.
Prostě…
Ničí ho.

Když už si myslí, že už je v pořádku a že už je všechno pryč… Zase se mu to vrátí, zase mu dá vědět, že se nic nezměnilo. Že… že to pořád stejně bolí.

Ať jdou někam.

Nikdo si z něj legraci dělat nebude.

Dělal, že ji neslyší, ale ona pořád pobíhala okolo něj.

Na to, jak je stará, by se mohla chovat rozumněji… Tohle pubertální chování ho nebaví… U nikoho.

„Draco, tohle je zatraceně zvláštní, stalo se něco… Nemůžu tomu uvěřit! Prosím, vyslechni nás, je to něco úžasného!“

Poskakovala.
Nadšením.

„Ty vlastně reálně neexistuješ a teď jsi tady. Takže existuje i Harry, Ron a hlavně Hermiona, vždycky jsem si přála potkat Hermionu! A Brumbál! Žije ještě?“

Možná je Potter neposlal.
Možná utekli od svatého Munga.

„Hloupá otázka, musí už být po válce, jsi přece starší… Jak to bylo dál? Oženil ses? Co se stalo s Nevillem?“

Chrlila na něj jednu otázku za druhou. Divnější a… divnější.

Co to má být?
Co se to stalo?
Nemůžou mu dát pokoj?

Tohle je moc šílené na to, aby to vymyslel Potter. Nikdy nebyl myslitelem. Možná pomsta od někoho jiného…

Nebo to jsou vážně cvoci.

Pořád šel dál a dělal, že ji nevidí. Ti její dva kamarádíčkové zůstali vzadu, ale ona byla vytrvalá.

Může ji praštit?

„Draco, možná ti to přijde šílené, ale prostě… Mě vždycky zajímalo, jak to chodí, jak zasahují do vašeho světa fanfiction a teď jsem uvnitř a prostě… Počkej, asi jsem tě vyděsila, co?“ konečně se zastavila.

Zastavil se i on.
A promluvil.
Už mu z ní pomalu brněla hlava.
Protivná zrzavá… zrzka.

„Vůbec netuším, o čem to mluvíš. Možná to je pitomý vtip, možná jste se jen zbláznili, každopádně mě to nezajímá… Mám být někde jinde a ty mě jen zdržuješ, takže, když dovolíš, necháme to, jak to je. S tímhle nechci mít nic společnýho.“

Všimnul si, že ji doběhl i ten mrňavý s kulatým obličejem.

„Přece nás tady nenecháš!“ zrzavá se nedala.

Draco vybuchl: „Copak mi něco po vás je? Neznám vás a doufám, že to tak i zůstane. Tohle je… tohle… jděte krucinál do prdele nebo kam chcete. Mám práci!“

Neměl.
Ale… tady šlo o princip.

Odcházel.

Zaslechl toho mrňavého: „Jsi Draco Malfoy, narodil ses 5. června 1980 a když ti bylo jedenáct, potkal jsi Harryho Pottera v prodejně hábitů a od začátku jste se nenáviděli. V šestém ročníku jsi začal spolupracovat s Voldemortem. Když jsi byl zoufalý, brečel jsi u Ufňukané Uršuly. Způsobils, že Smrtijedi pronikli do Bradavic. Nikdy bys Brumbála nezabil, sklonil jsi hůlku, ale udělal to za tebe Snape. Byl jsi Smrtijed, ale nechtěl jsi být, byl jsi na to příliš slabý, dělal jsi to všechno kvůli otci. Při bitvě v Bradavicích ti Harry zachránil život.“

„To bylo hezký, Andrew. Dobrý nápad,“ zrzavá holka ho pochválila.

Jako kdyby tam nebyl on.

Tohle je směšné.

„To vám mohl říct jedině Potter. Takže přece jenom on?“

„Ne. Asi nám nebudeš věřit, ale my nejsme z tohohle světa. A o tobě všechno známe z knih,“ zrzavá holka pořád vypadala tak nějak… šťastně.

„Jasně. Přicházíte z budoucnosti, kde jsem slavný a děti se o mně učí ve školách. Haha,“ zašklebil se.

Proč se s nimi vlastně ještě baví?

„Nejsme z budoucnosti, ale z… trochu jiné současnosti. Asi jedna z alternativních realit. My jsme z „opravdového světa“. Ty jsi ze světa Harryho Pottera,“ vysvětlovala mu.

No, jasně. Celý svět se točí okolo Pottera! Ať jdou…

„Směšný,“ zrzka se zasmála svému prohlášení.

„Neuvěřitelný.“

„Úžasná náhoda.“

„Boží.“

A společně s tím malým se předháněli o co nejlepší popis situace.

Superkalisfragilistiespiralidózní?

„Jděte do prdele,“ Draco se (už po několikáté) otočil a spěchal pryč.

Jak můžou vědět, že… Mohl jim to říci jenom Potter. Ale to o té hůlce… O jeho „smrtijedí kariéře“… To nikomu neřekl. Vědí taky o těch dalších věcích? O tom, že…

Pitomost, jak by mohli.

I když třeba jsou jasnovidci… Třeba… Pitomost…

Nenaletí jim.

Mudlovský Londýn ho tedy zklamal, i tady se najdou lidi, co ho chtějí ponížit.
Možná by se mohl přestěhovat.

Prý v Praze je v tuhle dobu hezky. Nebo třeba Hongkong.

„Draco, tak nás alespoň vyslechni, říkáme ti pravdu… Nezlob se.“

Proč se k nim znovu otočil?
Protože je pitomý.

„Říkáte mi, že jsem z alternativního světa, že nejsem skutečný, zdržujete mě od důležitých věcí a neměl bych se zlobit?“

„Ale vlastně jsi skutečný, chci říci… Moje lesbické upíří já taky svým způsobem existovalo.“

„Lesbické… Upíří… Co tu proboha ještě řeším?! Nakonec jsem blázen já.“

„Upíři… Dokážeme ti, že nejsme odtud, Spike může udělat upíří obličej a… Spikeu? Kam zmizel?“

„Zmizel, protože nemohl poslouchat ty vaše kraviny.“

„Víte, že jste si docela podobní?“ po delší době promluvil ten prťavý hošík.

„Já a ten blonďák? Jenže já na rozdíl od něj nepoužívám peroxid. A mám vkus.“

„Nemyslel jsem vzhledem, ale… Spike se vážně barví?“

„Prima… To mě nepřekvapuje, že se na nás zase vykašlal. Upír s duší nebo bez duše, věřit se mu nedá.“

Draco zavřel oči a opřel se o zeď. Jak tohle vyřešit? Utéct? Dá se před nimi utéci? Zabít je? Ne, to by už neudělal…
Tohle ho strašně vyčerpávalo. Lidi, které neznal a kteří si mysleli, že jim patří svět, že jsou… jiní. Lepší než on. Vysmívali se mu?
Možná by bylo lepší, kdyby ano.
Znělo to jako výsměch.
Ale… ta holka byla vážně divná. Na jednu stranu působila jako čarodějka a na stranu druhou… ne. Něco tu vážně nehrálo.
Ale věřit na alternativní světy? No tak!

No tak!

A co si myslet o tom drobkovi nevěděl.

Co si myslet o nich…

Blonďatý rádoby rocker raději odešel.

On by zmizel nejraději taky.

Prostě…

Jenže tu začal být velký problém.

Doopravdy velký…

Život v Londýně byl poslední dobou tak nudný.

Připadal si tak prázdný, jako kdyby jeho život neměl smysl…

Prostě…

Začal být zvědavý, jak to s nimi vlastně je.

Chyba.

****

„Tak tady bydlíš? Páni, to je… to je… vážně hezké,“ zakoktal se ten pisklavý.

„Nemusíš lhát, vím, že je to díra,“ přiznal.

Proč je sem vůbec zavedl?
Právě… proto…

„Posaďte se,“ mávl rukou okolo sebe.

No… Posadili se. Když si našli místo.

Jo, jeho byt nebyl z nejlepších. Sedmé patro, žádný výtah, špinavé schodiště… Vevnitř nábytek z bazaru, všude po zemi noviny (lepší tam mít noviny, než aby bylo vidět, co se skrývá pod nimi).

Nebyla to díra.
Bylo to horší.

Když si vzpomenul na ten luxus, co měl kdysi… Malfoy Manor. Drahé látky, kožešiny, tapisérie, kov a kámen… Božské… Stejně tak později malá útulná komůrka s krbem. Chatka v lesích… Jejich místo.

Ale byl na tom taky už hůře než teď. O moc hůře.
V Azkabanu zrovna fajn nebylo.

Ale to jim přirozeně vyprávět nebude.
Vlastně neví, co by jim měl vyprávět.
Možná by mohli mluvit oni.
Než se mu omrzí a vyhodí je ven.
Třeba půjdou sami.

„Co jste vlastně zač?“ zeptal se jich přímo.

Na etiketu hledět dávno přestal.

„Promiň! Musí to být pro tebe dost stresující a my jsme se ani nepředstavili. Willow Rosenberg.“

Nastavila ruku, ale Draco předstíral, že si jí nevšimnul.
(neměl prostě rád, když se ho lidé dotýkali)

„Willow? Co je to za jméno?“

„Hej! Draco taky není zrovna… super.“

„Mně super přijde,“ ozval se i ten kluk, co nervózně poposedával na kraji připálené sedačky.
(výprodej)

„Tohle je Andrew,“ představila holka i ho.

Hodně dominantní ženská. No, co by chtěl od někoho zrzavého? Aktivní holka.

Takže Willow a Andrew. U něj v bytě.

Od té doby, co je v Londýně, měl jenom jednu návštěvu, a ta se odbyla velice rychle.

Tohle…
Nechápe, proč to dělá…
Vlastně jo, ta zatracená zvědavost.
Není to on, takhle se přeci nechová… Tak proč?
Snad, že…

Nevěří tomu, že by je poslal Potter, už ne.
Taky vypadají docela příčetně.
Vědí věci, které…
Mohli by mít pravdu?
Pitomost.
Tomu nevěří…
Tak co tedy?

Možná je má tady v bytě jen kvůli tomu, aby si s někým promluvil.

„Můžete mi teda vysvětlit to s tím… alternativním světem nebo co to je…“

Začala mluvit ta zr… Willow.

Kdo taky jiný?

„Měli jsme problém s jedním démonem a potřebovali jsme se ho zbavit, tudíž jsme ho chtěli poslat do nějaké alternativní reality, ale nějak se to nepovedlo a nějak jsme se tam ocitli my…“

Vstoupil jí do řeči: „Démon? Alternativní realita? Nešlo by to trochu… vysvětlit?“

„V našem světě nejsou mudlové, kteří neví o existenci čarodějů, ale lidi, kteří neví o existenci démonů, upírů, čarodějnic a tak…“

Tohle se mu věřit nechtělo.
Démoni…
Proč si tyhle sektáře vzal do bytu?
Opět ta klasická otázka…

Svým způsobem ho bavili.

Svým způsobem se mu i líbili…

Zvláštní…

Nejdříve byl naštvaný a otrávený, že se s nimi musel zabývat, ale pak ho nějak… Začali vážně bavit. Zvědavost se probudila. Stejně jeho život nebyl životem a tak byl za trochu vzrušení rád. Ačkoliv se to snažil nedat najevo.
Musí být odměřený, chladný… Jak byl pořád. Tedy dříve. Před těmi událostmi.
Být Draco Malfoyem?
Zvládne to ještě?

Ale… nevěřil jim.
Tedy… Nevěděl, co si má myslet.
Mluví přesvědčivě.
Ale o hloupostech.
Které být nemohou.

Snažili se mu to vysvětlit… Tedy… ona se snažila… Hodinu mu vyprávěla o upírech, přemožitelce, apokalypsách, Buffy (zní to jako jméno pro psa), jednom konci světa, druhém konci světa, předurčení, o sobě jako čarodějce, nějakém andělovi, o hromadném zpívání, klíči… Po deseti minutách ji přestal vnímat.

Věřit?
Nešlo to.
Věřil už spoustě věcem.
Tomu, že Voldemort vyhraje, například.
Tomu, že může změnit celý svět, když bude chtít.
Že může být jednou obyčejně šťastný.

Zklamal se.

Tomuhle už věřit nešlo.

****

Willow spala v jeho posteli.

Draco nad ní postával.

Tohle nechápe už vůbec.

Proč dělá TOHLE?

Někdo ho praštil do hlavy a on si toho nevšimnul?

Dobrá, neměli kam jít a byla noc, byli utahaní… Ale kurva proč je nechal ve svém bytě? A tu holku dokonce ve své posteli?
Co se to s ním děje?
Jasně, změnil se. Už dlouho nebyl ten sobeckej parchant jako dřív, i když se tak často tvářil. Ale tohle bylo příliš… Tohle bylo příliš i na jakoukoli naivní duši.

Jenže…
Na jednu stranu mu tu servírovala upírské historky třetí cenové kategorie a na stranu druhou… věděla o věcech, o kterých by vědět neměla. Ani Potter o nich nevěděl. Nikdo.

To s těmi knihami bylo… Směšné… Ale kdyby to byla pravda… Nechtěl na to myslet.
Nechtěl jim věřit.
Nemají důkazy.
Ale ani nic, co by to vyvracelo.

Krucinál.

Tak co teď?

Byli z něho tak nadšení… Postavy z jejich oblíbené knížky stojí přímo před nimi! Jako kdyby tomu skutečně věřili… V tom případě… Kdyby (teoreticky) byli z té jiné reality… Proč by si mysleli, že je skutečně Draco Malfoy? Nenapadlo by je, že to on si z nich dělá legraci?
Hmm…
Možná jsou zvyklí na různé věci…

Možná… Mudlové taky nevěří kouzelníkům, ačkoliv mají spoustu důkazů. Nevěří, protože věřit nechtějí. Jsou omezení… Mohlo by se stát, že by byl teď omezený on? Jako mudlové?

Pitomost…

Tohle je… bizarní…

Každopádně… Tihle dva lidi jsou jiní. Ať je to cokoliv, jsou prostě jiní. Hlavně tedy ona. Willow.

Musí zjistit, co se za tím skrývá. Může to být jakákoliv hloupost. Ale musel to vědět. Probudili v něm něco, o čem myslel, že už je dávno ztracené. Prostý… zájem.

Nechal ji tam spát a vydal se do kuchyně. U stolu seděl ten… Andrew.

Myslel, že ho najde na gauči.

„Proč nespíš?“ zeptal se ho Draco.

„Nejde to… Draco Malfoy,“ zasnil se.

Neměl rád, když o něm lidi mluvili s tak zamilovaným tónem. Jako kdyby ho opravdu bral za hrdinu z knížky.

„Nevěříš nám, co?“ po chvilce ticha se opět zeptal Andrew, tentokrát už trochu uklidněný.

„Ne.“

„Ale stejně se k nám chováš pěkně. Ne jako ten Malfoy z knížek.“

Říkali, že ty knížky končí s jeho pobytem ve škole… Neznají pokračování… Neznají, jak to vlastně dopadne. Pokud to nějak dopadne. Pokud mluví pravdu… Pokud tomu věří.

„Jaký je ten Malfoy z knížek?“ posadil se.

„Protivný. Sebestředný. Jedovatý. Křehký,“ vyjmenovával Andrew.

Hezké.
Jedno lepší než druhé.

Nechtěl být nikdy ani protivný, ani sebestředný a ani jedovatý. A křehký už vůbec ne.

„I když je to psáno samozřejmě, jak tě vidí Harry. Člověk si musí hodně domýšlet… A já jsem tě měl jako postavu vždycky rád.“

„Ehgh… Díky.“

Co na to říci jiného?

„Jak to vlastně pokračovalo? Voldemort byl poražen… Co se dělo pak?“

Už se ho ptala i Willow, ale předtím mlčel.
Teď promluvil.

„Byla válka.“

„Vážně?“

„Jo.“

„A Harry přežil?“

„To jste všichni stejní? Zajímá vás jenom Potter? Hrdina…“ měl chuť si odplivnout.

„Ty knížky se jmenovali Harry Potter a… Bylo to o něm.“

„Všechno je vždycky o něm.“

„Pořád ho nenávidíš?“

„Víc než kdy jindy.“

Proč mu to vlastně říká?

Co když to jsou špehové?
Co když to použijí proti němu?
Co když…
Co když říkají pravdu?

****

Snídali. Oba dva a Draco na ně koukal. Tak za tohle by mu měli dát nejméně metál. Nebo aspoň peníze (doufal, že mají peníze). Bylo to poslední jídlo, co měl doma.

Prostě blázen.

Svatozář ale ještě neměl.

„Předpokládám, že se chcete co nejdřív vrátit… tam, odkud jste přišli,“ začal Draco rozhovor.

Ať už je to kdekoliv…
Třeba v ústavu?

„Blázníš? Nechat si ujít příležitost poznat Harryho Pottera?“ Willow z toho byla nadšenější než on sám.

„Tak to si budete muset zařídit sami, v tom vám nepomůžu. Pottera už nechci nikdy v životě vidět.“

„Já vím, že jste se neměli moc rádi, ale stejně… Proč? Proč vůbec bydlíš tady?“

Willow si nedala pokoj.
Ale on jí nic vysvětlovat nebude.

„To je moje věc.“

„Promiň, Draco… Draco Malfoyi.“
(často opakovala jeho jméno víckrát, než bylo nutné… jako kdyby se nemohla jeho jména nabažit… jako kdyby se nemohla nabažit té skutečnosti, že je to doopravdy on… jako kdyby… mluvila pravdu)

Nehodlal se jim s ničím svěřovat. Jeho život nestál za nic. Tak to bylo. Nechce mluvit o událostech po válce. Dokonce ani o válce samotné. Chce zapomenout. Být někým jiným. Jen prostě… nemyslet na to.

„S návratem to bude těžké. Samozřejmě se chceme vrátit do reality, spoléhají na nás, je tam pořád ten démon… A naši přátelé… Budu ale potřebovat nějaké byliny, možná i určité knihy. Nevíš, kde je sehnat?“

„Příčná ulice. Možná Prasinky,“ pokrčil rameny.

„ANO! Tam chci, tam prostě musíme jít! Dobře, nemusím vidět Harryho, ale prostě navštívit všechny ty kouzelné obchody a prostě…“

Strašně nadšená…

Brrr…

Andrew se jen nepřítomně usmíval a díval se kamsi do dálky. A vůbec moc nemluvil. Byl mu docela sympatický… Na to, že ho nezná ani den. Občas měl sice divné poznámky, ale občas… věděl, co říká. Byl klidný. A hezky se usmíval.

Vrátil svoje myšlenky zpátky k Willow.
Neznal nikoho jako je ona.
Nadšená drobounká žena.
Vyzařovalo z ní „cosi“. Opravdu působila jako z jiného světa. Magie tam byla, ale byla… jiná.

Přerušil ji: „Můžu vás tam vzít, i když to nebude snadné… Ale nejdřív něco potřebuji.“

„Ano?“

„Důkaz.“

„Cože?“

„Důkaz, že mluvíte pravdu.“

Zarazila se.

„Můžu udělat nějaké kouzlo. Abys nám věřil.“

„Kouzlo nestačí… Víš, kolik čarodějek existuje?“¨

„Ani bez hůlky?“

Teď se zarazil on.

„Některé bytosti hůlku nepotřebují. Třeba skřítci…“

„Vypadám snad jako skřítek?“

Vypadá?
Vypadala uraženě.

„Ale tak…“

„Karzaritare Tamae!“

Willow vykřikla a mávla rukou… Všude v místnosti najednou byly lampiony a všelijaké ozdoby.

Ehm…

„Willow?“ Andrew promluvil.

„Nic lepšího mě nahonem nenapadlo… Tak teď už nám věříš?“

„Možná.“

Vážně… Tímhle způsobem nikdo nečaroval… Ale třeba má jiný druh magie, může být jiné kouzelné stvoření… Pořád nevěřil, že by přicházeli ze světa, kde se o něm (no dobře… o Harrym Potterovi) píšou knihy. To už bylo příliš.

„Takže nám pomůžeš? Potřebujeme se vrátit domů, ale zároveň by bylo fajn poznat tenhle svět. Že, Andrew?“

„Jo, jasně,“ odpověděl dotázaný.

„Proč bych vám měl pomáhat?“

„Přesně tohle mi včera řekl Spike. Vy dva jste vážně naprosto stejní,“ řekla Willow.

Hmm…
Jenže proč by jim měl pomáhat?

I kdyby to byla pravda… Proč by měl?

„Spike! Musíme Spikea najít!“ zrzka si něco uvědomila.

Aha, ten blonďák.
Zmizel jim včera večer, ale moc je to netrápilo.
A najednou ho potřebují?
Divné…

A Andrew pořád mlčel. Znervózňovalo ho to. Znervózňoval ho on. Vypadal tak… spokojeně.
Propadl se (možná) do alternativní reality a stejně působí tak… šťastně. Jako kdyby ho nic netrápilo. Nic mu nescházelo… Divné.
Willow byla sice regulérně nadšená, ale už plánovala návrat. Ať to bude kamkoliv.

Dobře.
Pomůže jim.
Něco se každopádně děje.
Stejně momentálně nemá žádnou práci a třeba by mu mohli jeho pomoc oplatit. Finančně.

****
Procházeli všechno hospody v okolí. Protože tam prý ten jejich upír bude.
(upír! Tomu skutečně věří?)

Hospoda…
A hospoda…
Hospoda…

Ptali se tam po vysokém blonďákovi s koženým kabátem, ale lidé jim moc nadšeně neodpovídali.

I on se ptal.

Proč?
Protože je pitomý.
Opět… Stále…
Prostě jen… pitomý.

Další hospoda.
A další putyka.
Nejhorší pajzly, kde mají otevřeno 24 hodin denně.

A další…
A…

„Támhle je! Spikeu? Kams zmizel? Nechal jsi nás tam samotný, mohlo se nám něco stát. A co já vím, třeba kouzlo pro návrat funguje jenom v původním počtu… Mohli bychom tu uvíznout! Říká ti něco slovo zodpovědnost? Očividně ne,“ zrzka vrhala blesky pohledem.

Tedy ne doslova.
Ale málem ano.

No hurá.
Už ho to běhání pomalu přestávalo bavit.
Počkat… to běhání po hospodách ho vlastně nikdy nebavilo!

„Uklidni se, lásko.“

„Já jsem klidná.“

„No taaak…“

„Ty jsi opilý?“

„Ne. Jen jsem si užíval, že jsem měl od vás zase chvilku pokoj.“

„Pojď. Jdeme.“

Willow mu v tu chvíli připomněla takové ty staré vtipy. Manželka tahá opilého manžela z hospody. No… pokud jsou manželským párem, tak to je ten nejhorší pár na světě. Bez nadsázky.

Spike zpozorněl.
Všiml si ho.

„Co tu dělá ten arogantní zmetek?“

No dovol!
Tohle bylo… sprosté.

„Zachraňuje vám kůži?“ odpověděl Draco.

„Spikeu! Draco nám pomáhá… Všechno ti vysvětlíme, pojď s námi, je to tu…“

„Až se setmí,“ skočil mu do řeči.

Aha. Upír.

„Tak ti vysvětlíme tady. Asi pořád nechápeš, co se tady děje. Je to… fantastický. Znáš Harryho Pottera?“ Willow.

„Knížky pro děti nečtu.“

„Hlavně, že sleduješ telenovely… Tak… Kde začít?“ usmála se.

A Draco se posadil. Tohle bude na dlouho.

1. Kapitola ||

Draco ISpike I